Další příběh z ATELIÉRU S DUŠÍ na téma
k čemu jsou obrazy a jestli po nich může někdo kýchat
Vážený čtenáři, víte, že tvořím celý svůj život. V minulých číslech novin jsem psala proč pořád maluju vlčí máky, až jsem si vysloužila přezdívku „ Maková panenka“. Ale vlastně jsem se nikdy moc nezabývala tím pověstným „jádrem pudla“ to jest proč maluju. Přišlo mi to samozřejmé, když u nás byly barvy na stole pořád. Nebyl důvod se zamýšlet.
Až nedávno. Do Ateliéru s duší přijela na tvořivou návštěvu holčička s maminkou. A já jsem z čista jasna dostala otázku “Proč vůbec maluješ, a na co jsou vlastně obrazy? “ Odpoveď, kterou jsem dala pětileté Sáře, řeknu i vám, milí čtenáři.
Na úvod musím popravdě říci, že jsem se zarazila. Otázka byla úplně jiná, než všechny doposud. Většinou se mě ptáte čím maluju, nebo jak dlouho si dělala tenhle obraz? /tuhle otázku mám se všech nejmíň ráda/ Ale na samotnou podstatu se nezeptal ještě nikdo.
Obraz je pro mě vlastně zásobárna energie, jako chutná zavařenina v kompotu.
Také je vám líto, že léto skončilo? Milujete vůni letní louky, cvrkot hmyzu a vítr v zádech? Proto už jako malá jsem přemýšlela, jak si zakonzervovat kousek léta a v zimě ho mít po ruce. Jak tu nádheru přenést domů, schovat si ji nejlépe do kufříku či do sklenice. Už jsme vyzkoušely, jak jsou smutné natrhané květiny z louky, které váze nedožijí rána. Tak jsem nosila domů různé talismany z nalezených kamínků z řek, z peříček, prostě z toho co jsem v létě potkala na toulkách přírodou. Chtěla jsem sestavit nějaký živejší obraz, OBRAZ LÉTA.
Také jsem pozorovala a určovala druhy květin, travin a hmyzu.Všechny výpravy do přírody jsem si pečlivě uchovávala v paměti .
Bylo tedy snadné si je později vybavit a „hodit“ na plátno. Zachytit atmosféru, to je stěžejní. Často maluji přímo venku, pod stromem. Už během barevného procesu , se nechají ošálit malé mušky a hmyz, které si zvědavě sedají na plátno. A někdy tam, ke své smůle, i zůstanou . Když si ke mně přijedou návštěvníci pro obraz, slýchávám :„ Úplně cítím tu vůni „ nebo „ Já snad vidím i ten hmyz“ .. /Směju se/.. Já vlastně chytám léto na plátno. Těší mě, když může prohřávat domovy. Většinou si zákazníci nepořizují obraz pro to, aby věděli jak vypadá pole modrých chrp s červeným mákem, nebo jak vypadají kopretiny a růžový lychnis /kohoutek jsme mu doma říkali/. Ale jako takovou zásobárnu energie a tepla, které hřeje i v zimě..
Oslovila mě onehy starší paní. Prý už dlouho pokukuje po obrazu, který by jí připomínal bezstarostné léto a mládí, jak běhala za humna… V Ateliéru si vybrala můj nejprodávanější obraz… OBRAZ GAUČOVÝ… /o tom už jste také slyšeli/ Paní jsme obraz dovezli, můj muž jí ho i připevnil ke zdi.
V tu ránu se maličká místnost v garsonce povýšila na cosi vznešenejšího. Nad pohovkou, která v noci slouží jako postel a přes den jako gauč, vyrostla květnatá louka mávnutím kouzelného proutku. Po chvilkách radosti jsme se rozloučili.
Zanedlouho jsem paní potkala, povídaly jsme si. Řekla mi, že musí obraz sundavat večer a dávat ho na chodbu. Nechápala jsem. „Je něco v nepořádku?“ „Ne, ne, obraz je krásný, ale mám na něj asi alergii. Když se na něj dívám, chce se mi pak kýchat.“ Vrátit ho ale nechtěla. Prý se to poddá.
Ale abyste si nemysleli, že zimu nevítám. To ne. Příroda si potřebuje odpočinout.
Panečku, takový sníh, ten má odlesky. Mějte hezkou zimu, a až napadne první sněhová nadílka, podívejte se večer, jakou má barvu.
Aktuální výstavy a akce sledujte na FB Jarka Papežová, po telefonické dohodě ČAJ A OBRAZY S DUŠÍ V ATELIÉRU KDYKOLIV
Jarka Papežová, Ateliér s duší