Tak to se mi opravdu „povedlo“! Drazí přátelé, původní článek na tohle léto jsem prostě a jednoduše ztratila. Byl skvělý, vtipný a figuroval v něm dokonce i tajemný jednorožec. Jenže nějaký tiskařský šotek mi ho zašantročil tak důkladně, že po něm nezbyla ani stopa.
Co teď? Mohla bych vám vyprávět o své znovuoživené vášni pro podmalby na skle – zrovna teď jednu balím a vezu do malého pobřežního městečka na Sicílii (držte mi palce, přece jen je to sklo!). Ale to si raději necháme na zimu. Na chvíli mě sice přepadla touha napsat super prodejní článek plný marketingových triků, ale
to nejsem já. Mám ráda povídání ve stylu „co na srdci, to na jazyku“ nebo spíš na paletě? Baví mě zdánlivě obyčejné lidské sdílení. Můj muž Jan tomu říká prostě a krásně: „člověčinka“.
Možná právě kvůli té člověčince v sobě několikrát do roka sebereme veškerou odvahu i sílu a pustíme se do velkého gruntování a všelijakého štafírování našeho pozemku, kterému neřekneme jinak než Zahrada s duší. Pravidelně se předtím s pohádáme, ale když pak nastane druhý víkend v červnu (Víkend otevřených zahrad) nebo poslední víkend v září (Víkend otevřených ateliérů), bránu otevřeme dokořán, napečeme a těšíme se na každého příchozího. Když se vydaří počasí, je na návsi víc aut než o pouti.
Nedávno mi jedna kamarádka dala záludnou otázku: „A to ti nevadí, že ti po zahradě a doma chodí cizí lidi?“ Chvíli jsem na ni koukala a přemýšlela, o jakých cizích lidech to mluví. Já totiž žádné cizí lidi neznám. Pro mě jsou všichni přátelé – jen s některými jsem se zatím nestihla seznámit.
Po každé takové akci sice padáme únavou, ale jsme neuvěřitelně šťastní. Z energie z těchto setkání pak žijeme bez nadsázky celý rok.
Někdy si říkám, že maluju jenom pro to sdílení a příběhy, které s obrazy a vámi zažívám. Je jich hodně. Co obraz, to příběh.
Třeba jako pan Štěpán, který si od nás odvezl malovano vratičovou louku na velkém plátně a hned při prvním setkání nám do ruky vrazil klíče od své chaloupky v lese sto kilometrů odsud, abychom si tam udělali neplánovanou mini dovolenou. Nebo Blanka, která vyprávěla, že jí zlatozářivý obraz Ježíše zachránil při autonehodě. To je můj skutečný hnací motor. Radost a energie, která se vrací zpátky. Říká se, že lidé si sice nepamatují, co jste přesně řekli nebo udělali, ale navždy si budou pamatovat, jak se vedle vás cítili. A já jsem moc ráda, že je vám v Ateliéru s duší dobře a mně s vámi.
Takže, pokud zrovna držíte tyto noviny v ruce a touláte se po Šumavě, určitě se u nás zastavte. Cizí lidi tu nevedeme, jen ty budoucí přátele. A pokud vám minulé makové příběhy utekly, najdete je na webu www.ateliersdusi.cz v rubrice PÍŠU.
Jo a abych nezapomněla – tu skutečnou botu, která spadla z nebe, a odstartovala knihu příběhů z Ateliéru s duší vám moc ráda ukážu. Jen mi to musíte připomenout, zatímco postavím vodu na kávu!
Krásné léto přeje
Jarka Papežová Vaše /nejen/ maková malířka