Dobrý den, milý čtenáři. Jmenuju se Jarka Papežová a maluju celý svůj život. Štětce a barevná paleta se u nás v rodině dědí po generace. Žiju a tvořím v Ateliéru s duší, ve vísce s poetickým názvem Veselí. Už víte, že mi říkají MAKOVÁ MALÍŘKA. V minulém čísle jsem vám povídala, jak jsem se vymalovala na ČESKÝ REKORD plný vlčích máků.
Jinde se zas o mne dočtete: “Inspirována malířem chodska Jaroslavem Špillarem, má také na zahradě svůj POJÍZDNÝ MALÍŘSKÝ VŮZ“. Že pan Špillar, byl známý malíř, víte všichni, ale co to je ten malířský vůz? Začnu úryvkem:
“Aby nemusel Jaroslav Špillar /1869 – 1917/ stěhovat rozměrná plátna a mohl malovat krajiny i v zimě, navrhl a nechal si vyrobit pojízdný ateliér. Koněm tažený ateliér disponoval kamny a prosklenými okny se sklopnými okenicemi. Poskytoval tak na svou dobu vysoký komfort pro uměleckou tvorbu ve volné přírodě, a to nejen v zimních měsících.” Zdroj obec Pec pod Čerchovem.
Byla to v podstatě taková speciálně upravená malá, dvouosá /ano, už se v nich vyznám/ MARINGOTKA. Jak jsem o ní slyšela, srdce se mi rozbušilo. “Tu musím mít!, nutně ji potřebuju!“
Bylo mi jasné, že TU historickou mít nemohu, ta je majetkem Muzea Chodska… “Nevzdám se, začnu pátrat po maringotce podobné”, umínila jsem si. A jak napsal můj oblíbený spisovatel – ”Nemožné se stalo skutkem”. Našla jsem na inzerát skoro takovou. Malou, starou, byť jednoosou, ale hlavně tyrkysověmodrou. Co na tom, že byla dost daleko. Budu si jí přát na Vánoce a na ty se přece přání plní, ne?
Ježíšek /chudák/ si půjčil podvalník s nosností 2,8 tuny a velkého terénního džípa a společně jsme vyrazili. Snežilo, chumelilo, zkrátka pravé dobrodružství. Vypadalo to, že odjedeme s prázdnou. Dvoutunová desta nebyla dost silná na zdvihnutí. Zato moje odhodlání ano. Trvalo to celou věčnost. Ježíšek mi spílal. Co konkrétně říkal, je předmětem cenzury tisku. Konečně. Hurá! Jedeme spolu s tyrkysovým pokladem. Naštěstí je tma a nevidíme za sebe. Zaparkovali jsme pozdě večer v Klatovech, protože ráno moudřejší večera. “Zítra už to nějak dáme, ten kousek do Veselí!” pravil Ježíšek Jan Papež. Druhý den ráno bylo světlo a to nebylo dobré. Bylo totiž krásně vidět, jak se ta malá potvůrka rozverně kývá a přesahuje na všechny světové strany. Co kilometr, to přestávka na modlení. Naše duchovní jméno snad zafungovalo. Malířský vůz, byť zatím nepojízdný, mám na dvoře Ateliéru s duší. Kamínka na topení nepotřebuju. Maluju převážně rozkvetlé louky a ty jsou hlavně v létě. /Co maluju v zimě, o tom bude ZIMNÍ DOMA NA ŚUMAVĚ/ Takže pojízdnému malířskému vozu chybí jenom KONÍK do tahu. Ale zatím “pssst !” – ať Ježíška zbytečně neplašíme.
Stručně o historii pamětihodnosti malířského vozu z Pošumaví:
Od Jaroslava Špillara odkoupil v dědickém řízení vůz malíř Alois Kalvoda, který vedl na zámku v Běhařově / 4 km od nás/ známou malířskou školu. Po něm v roce 1934 získal darem tento pojízdný ateliér jeho žák Bedřich Andrle. Více si můžete přečít v knize Malířské příběhy z Pošumaví. V roce 2014 ji napsal a vlastním nákladem vydal syn posledního majitele, pan Alois Anderle, malíř, spisovatel a můj dlouholetý kamarád.
Přijeďte se podívat do Ateliéru s duší. Srdečně zvu 1.7.na Den Šumavy. A určitě si nenechte ujít velkou výstavu na vodním hradě Švihov s názvem Popelka z Ateliéru s duší, začíná vernisáží 2.9.2023. Více na FB Jarka Papežová Ateliér s duší