Proč malířka šumavských plevelů?
Maluju cesty lemované lučním kvítím a pole s vlčím mákem, chrpou, heřmánkem. Vázy na štětci jsou plné kopretin a velejemných rostlin, co nikdy neuvadají. Moje láska k nim přerostla ve vášeň.
Jsou nejčastějším námětem obrazů, cílem všech procházek a dokonce je i s oblibou pěstuji! Seju i sázím. Při tvorbě textů na web se mi jako první vybavila slova pana Václava Cílka. Bylo to v Klatovech na akci „O Zahradách trochu jinak“, v květnu 2024. V rámci Ateliéru s duší jsem vedla výtvarnou dílnu s výstavou květinových pláten pod širým nebem. Tenkrát se lidé smáli, když zazněla ona posvátná věta. Mně přišla však tuze pravdivá a výstižná. Dokonce natolik, že jsem si jí musela přepsat na úvodní stránku. Ano, Jarka Papežová je malířka šumavských plevelů!
Louka na štětci – vysévám plátno
Když maluju louku, nezačnu zelenou travou. Nejdříve maluju druh po druhu, plevílek pro plevílku. Od nejspodnějších vrstev je pečlivě skládám, než začne pod rukama růst celé rostlinné společenství. Květnatá louka – a je jedno, jestli ta namalovaná, nebo ve skutečnosti, je tvořena třeba z 30ti i více rostlinných druhů. Diváci je nemusí všechny hned poznat, nebo detailně rozlišit, ale já musím vědět že teď maluju „štovíček“ a teď zase „jetýlek“.
Často se mi ozývají lidé, a říkají : „Chci taky umět takové svěží louky. Řeknu: „Ale jistě, pojďte, já vás to naučím“ A ouvej! Slečna nezná chrpu, neví jaké má listy. A už vůbec ne jak vypadá v poupěti, natož odkvetlá. Chceme-li něco věrně zachytit, musíme to dobře znát. Nejen, jak konkrétní druh vypadá, ale i jaký je na omak. Jestli jsou listy pevné nebo naopak křehké, či chlupaté…
Příběh z dětství – kdo sází louku?
Zbožňuji ty kouzelné, křehké květinky, vzájemně se proplétající. Vyrůstají ze země k nebi, natáčí se ke slunci, aby tančily vesmírný tanec na suché stráni u cesty.
Když jsem byla malá, chodila jsem s maminkou polní cestou na zahradu za městem. K pozemku v zahrádkářské kolonii vedla cesta úvozem. Jak byla zahloubená do terénu, vytvořil se po bocích takový „vant“, jak jsme tomu říkávaly. Slunný, suchý svah, který se nesekal. Maximálně dvakrát ročně ho vzal srpem soused odnaproti. Zkrátka a dobře toho vantu se nikdo nevšímal a to bylo jeho a moje štěstí.
Všichni měli oči a ruce jenom pro svoje maličké zahrádky. Tam pěstovali květiny kulturní a vznešené. Moje maminka sázela například astry a cínie k řezu. Pamatuji se, že s tím měla strašně práce. Připravit půdu, prokypřit. Napěstovat sazenice, zasadit, neulít! No a pak stačilo „mráko“, jak se u nás na Přešticku říkalo temné obloze, co nese déšť, a bylo po snažení.
Oproti tomu svah s loučkou zdobil pořád. Navzdory lijákům i bouřce. Naopak po bouřce vypadal snad úplně nejlíp. Zazářily fialové knoflíky chrastavců, blankytné, žilkované kakosty a ještě tmavší vikev, která postupně přecházela v růžovobílé tóny. To už ovšem nebyla vikev ptačí, nýbrž čičorka pestrá. Té bylo pomálu, takovou krásu musí příroda dávkovat po troškách. Když jsem se tehdy ptala maminky, kdo sázel kytičky u cesty, řekla mi: „Nikdo přece, rostou tu samy.“ Z čehož bylo jasné, že je nesázel žádný člověk. Musel to být asi pánbůh nebo prostě něco hodně velkého a neviditelného. Nějaká vyšší moc a síla – vesmír,či jak chcete.
Každoroční bitva o chrpu – zahradník versus malířka!
Teď už mám zahradu svojí, a mnohem větší, než měli rodiče. Mohla bych na ní udělat obrovská rabata pestrých cínií, jehlicovitých aster, nenáročných hledíků, mečíků neboli gladiol a jiných rostlin k řezu. Já však pěstuju „plevel“, jak říká s oblibou můj muž Jan. Je to zahradník, vyučen, vystudován, ze zahradnické rodiny třetího kolene.
Na naší zahradě každoročně svedeme boj o chrpu. Ta se tu semení dle vlastního uvážení, pokaždé trochu na jiném místě a muž jí pořád chce vytrhávat, neboť prý zapleveluje cestičku. A přitom je to nejfotografovanější objekt na akcích Víkendu otevřených zahrad /vždy druhý víkend v červnu/. Letos přišel s nápadem alespoň jednotit! No, malířka – pěstitelka plevele a zahradník to je prostě jiskřivá konstelace, to se nedá svítit.
Nesekat, nerušit – možná přijde i hvozdík
Na záhonech bedlivě číhám, kde se objeví maličký řebříček a jakmile je v trávníku patrný lístek kopretiny tak zakřičím: „Pozor! Nešlapat! Nerušit!“ Proč máme v sekaném trávníku vysoká místa vypadající jako malé obláčky. Nesmíme přece posekat řebříček a v tom druhém oku je podezření na rašící Diantus deltoides. Česky hvozdík karafiátek. To je chlouba naší přírodní zahrady. Prababička je nacházela u cesty ke kapličce Sv. Anny v Příchovicích a říkala jim „Slzičky Panny Marie“, tak si to pamatuji z mámina vyprávění. Od ní jsem se naučila mezi prvními slůvka „lnice vlčí huba, třezalka, lomikámen, knotovka, krvavec toten čili „komeníček“.
Definice plevele aneb poručte máku, kde má kvést
Závěrem malé odborné pojednání a zamyšlení se, co je vlastně plevel.
„Plevel je definován jako rostlina, která na daném pozemku roste bez naší vůle nebo proti ní. Podle definice Evropské společnosti pro výzkum plevelů, je plevel rostlina, která překáží cílům a požadavkům člověka. “ (Zdroj Wikipedia)
Bez naší vůle svítí i slunce, prší /alespoň někdy/ a zaplať pánbůh za to. Já nebudu poroučet kopretině nebo vlčímu máku, kde má kvést!
To už bylo nějakých chytrých hlav, které je mýtily z lánu obilných polí. Na těchto rostlinách se mi líbí jak jsou nezdolné, a přitom tak křehké! Jasně dávají najevo, že nechtějí být trhány. A kdo se o to pokusí, tak je domů živé nedonese. Ještě během cesty už věší hlavičky, muchlají sukýnky květů, později černají a nezdobně hynou.
Čtěte Čapka – není rostliny beze jména
Ještě trochu poetiky z pera Karla Čapka a knihy Zahradníkův rok:
…“KVĚTINA BEZEJMENNÁ JE PLEVEL,“…napadá mě k tomu – pro mě ne, já je naštěstí znám jménem.
Koneckonců mám ty „plevele“ asi zapsaný v osudu. Moje oblíbené máky se táhnou naším rodem doslova jako červená linka. Maloval je už můj prastrýc, malíř Josef Hodl, olejem je ztvárňuje maminka Marie a já pokračuji v tom vlčímakovém řádění na všechny způsoby. Není divu, že jsem si za ně vysloužila přezdívku Maková panenka a v roce 2021 oficiální titul Maková malířka se zápisem do knihy rekordů České republiky.
A jestli jednou umřu, hádejte, co bych chtěla mít všude na hrobu i kolem něj…
Jarka Papežová
Veselí, Ateliér s duší, 29. března 2025