Když napíšu, že Lužany mám moc ráda, je to slabé slovo. Strávila jsem tam svoje dětství, prakticky celé léto jsem brouzdala v parku u zámku nebo chodila s babi do Řipce na višně a se psem na hřiště. Fotbalisti prominou, ale Bobina chtěla chodit jenom tam. Ještě když zavřu oči, vybavím si cestičku z nádraží /které bylo široko daleko chloubou/, kolem „vochtru“ při kolejích, a potom k zahradě. Babi byla taková „shánčlivá“, nemohly jsme jít ven jen tak.
Musely jsme zpátky přinést alespoň tašku klásků pro slepice nebo šípky na čaj. Babi se s každým bavila, jako by ho znala od „jakživa“. Pamatuju si, jak jsme jednou jeli vlakem a babi si celou cestu živě povídala s paní. Usoudila jsem, že jsou spolužačky. Pak jsem se zeptala: „A kdopa to byl?“ a babi na to: „Ćípa jako myslíš babka? Jó ta z v vlaku? Tu já neznám, Jaruško.“ No a to byla moje babi Milada, co furt chodila na „špacír“ a uměla hrát sama se sebou karty a dokonce i vyhrát! …… Akorát boj se zákeřnou nemocí nakonec prohrála, a to byl pro mě konec. Konec dětství, konec dobrodružství.
Už je to víc jak 25 let, a ještě teď, když vám to píšu, mám slzy v očích. Dlouho, hodně dlouho jsem do Lužan nemohla vůbec vkročit.
Až potom po letech. Říkala jsem si, že bych se měla podívat alespoň na Jiřinku z vochtru. Vydala jsem se ho tedy namalovat. Vybavena barvami a štetci jsem jí zastihla na zápraží /jako vždycky/ jak „oštipuje“ muškáty v truhlících z polystyrenu. Vřele jsme se přivítaly a já jsem jí hrdě oznámila, že jí namaluju chalupu. A dál to bylo přesně jako z toho filmu Vesničko má středisková. Nevíte? Tak asi takto: „Jaruško, ále to nemaluj. Ten plot je darebnej /byl krásnej, ze soušek/. Počkej, až to opravíme. A tady je ta omítka odfouklá, udělej to celý žlutý, tu fasádu. “ A já jsem řekla „Mě se to líbí právě tak, i s váma v tý květovaný zástěře“. A tak jsem se rychle pustila do díla. Dobře to dopadlo. Vlak mě nakonec nepřejel. Musela jsem totiž sedět v kolejišti, a to by jeden neřekl, jak dneska jezdí ty mašiny tiše. Jó to není jako tenkrát.